pátek 23. února 2018

DĚTSKÝ SEN ANEB V ZÁKOPU

HOSTUJÍCÍ ČLÁNEK

Už jako malá jsem vykřikovala, že se stanu archeoložkou.

Toto mě drželo neuvěřitelných deset let. Když jsem se jako malá dívala na Jurský park, hned jsem věděla, že být archeoložkou je jediné, co chci dělat. Mámu tehdy z toho málem dvakrát odvezli doktoři. Poprvé, že jako pětiletá koukám na tak strašidelný film a podruhé proto, že to u nás hrálo asi po milionté a už jsme všichni v rodině mohli tenhle film v klidu zpaměti nadabovat.


V osmé třídě mi pomalu docházelo, že se archeoložkou nestanu. Můj zdravotní stav to nedovoloval, takže jsem šla na gymnázium, abych rozhodnutí o povolání oddálila. Jenže čtyři roky uplynou velmi rychle, a tak jsem se rozhodovala zase.

Rozhodnutí padlo na pedagogiku. Spojila jsem můj milovaný dějepis a k tomu sem přidala zeměpis (z nutnosti, protože jsem si u maturity uvědomila, že filozofie mě absolutně nebaví a občanka je vlastně skoro celá o filozofii.) Nakonec jsem udělala dobré rozhodnutí. Zeměpis mě baví a dějepis taky.


I když to, že jsem chtěla dělat archeoložku s věkem ustoupilo, stále to bylo někde v mé hlavě (jestli jste viděli pohádku V hlavě – tak asi jako ty šedé koule). V první semestru jsem zjistila, že nám škola nabízí předměty typu – Praktická cvičení z archeologie a Archeologická praxe, takže jsem si je hned na druhý semestr zaregistrovala.

To, že jsme bydleli ve „squatu“, jak tomu pán docent říkal a vypadalo to tam jako v „luxusním“ koncentráku, opomíjím, jelikož byl to úžasný zážitek s úžasnými lidmi.


Celý víkend byla zima, střídavě pršelo a hodně foukalo. Rozpraskaným rtům jsem se nevyhnula a trpěla jsem na ně ještě měsíc po praxi.

Byli jsme rozděleni na dvě skupiny, který měly kopat sondu do země, jestli tam budou nějaké hroby. Dostala jsem rýč a motyčku a se slušným entusiasmem jsme se do toho vrhli. Země byla tvrdá, takže to moc dobře nešlo. Sonda měla mít dva metry na délku a asi půl metru na šířku.

Po hodině kopání a přesekávání kořenu se ozval hlasitý jásot. Druhá skupina našla hrob. Za chvilinku propuknul jásot znovu. Našli druhý hrob. A moje skupina vesele kopala dál.


Uběhla hodiny, potom dvě. Docent z druhé sondy na nás mával jenom počet nalezených hrobů. Skončil u osmičky a druhá skupina měla volno. A co my? Kopali.

Představte si to asi takhle. Kdybyste skočili na dno sondy druhé skupiny, tak jste tam asi po lýtka. Kdybyste skočili do naší sondy, tak z ní nevylezete, pokud měříte metr šedesát, což já měřím.


Netrpím žádnou klaustrofobií, ale tehdy jsem ji měla docela slušnou. Když jsem seskočila do sondy abych vytahala hlínu, málem jsem se tam sama pohřbila zaživa (to by byl alespoň hrob), aneb když svojí šikovností na sebe stáhnete část vykopané hlíny navršené na kopeček.

Po asi šesti hodinách a chabém obědě jsme našli krásný střípek. Hned se celá naše skupina s velikou radostí vrhla na docenta a mávala mu střepem před obličejem. Docent si střípek vzal, díval se na něj asi pět vteřin, když ho najednou mrštil přes celé políčko do keřů. Ztuhli jsme. Musel na nás být náramný pohled, jelikož se docent začal smát a jen opakoval: „Moc mladé, kopejte dál.“ (Těch střepů jsme našli slušnou hromádku a skoro všechny skončily v křoví).

Kopali jsme až jsme byli na skalnatém podloží, to docent přišel a jen řekl: „Ještě pět centimetrů.“ Tohle jsme slyšeli snad stokrát, než nás pustil. Prostě jsme si zvesela kopali asi dvě hodiny do skály. (Jen tak mimochodem, kopali jsme od osmi do pěti večer, druhá skupina jen dvě hodiny).

Druhý den nás do „našeho hrobu“ poslal znovu. Dopoledne jsme uhlazovali dno (skálu, prosím!). Odpoledne jsme pak měli balit své věci po víkendu, ale druhá skupina odkryla mísu a tu jsme museli vytáhnout. Hroby se poté normálně zase zahrabali (Sisyfovská práce), ale ta mísa vykukovala.


Jelikož jsem místní, tak jsem zůstala já, docent a jeden můj spolužák, že ji vytáhneme. Byla jsem jediná holka, tak jsem skončila se štětečkem v ruce a čistila. Konečně se mi splnil sen! Jupííí! Když tu najednou mám v ruce lebeční kost. Věřte, že v té chvíli jsem ztuhla a jenom v šoku koukala. Byla to jen část, ale nešlo to zaměnit s jinou kostí v těle.

A ejhle. Místo mísy byla pohřební urna z doby bronzové – kultura popelnicových polí.

Jedno vím stoprocentně jistě. Až umřu nechám se zpopelnit a rozsypat se. Ano, je to morbidní, ale co v té chvíli nastalo bylo ještě morbidnější. Jelikož jsme nic takového nečekali, neměli jsme nebožtíka kam dát, tak spolužák vytáhl z kabele igelitku z Alberta a chudáka jsme dávali do ní.

Takže asi tahle.. v klidu si ležíte asi čtyři tisíce let pohřbený pod zemí a najednou skončíte v igelitce. Od Alberta! (Ano, pak ho uložili do krabice pro to určené, ale nějak jsme ho přenést museli).

Takže jsme ho po hrstech nabírala – víme, že to byl on, protože měl u sebe břitvu a taky víme, že mu bylo okolo 30 let – bylo ho hodně.

Jako naschvál začal foukat vítr a všude ten prach a všechno možné lítalo okolo nás a my to dýchali.

Spolužák má krapet černý humor a jen dodal: „Představ si, my toho chudáka máme na plicích. Doslova.“ V té chvíli to jinak nešlo, já, spolužák i docent jsme vybuchli smíchy a dál jsem se ho snažila vytáhnout z nádoby, než začne pršet.

Kdyby Vás zajímalo, ano, vše jsem dělala se spolužákem sama a docent jen komandoval – „Jemněji, přitlačte, teď vytáhněte toto…“

Jako naschvál my volala moje mamka, kdy že se princeznička uráčí dojet, že musí vyprat na další praxi (se zeměpisem).

Náš rozhovor:

„Kdy konečně dojedeš? Nestihnu vyprat!“

„Mami, nemůžu mluvit…  kopu hrob a vytahuji nebožtíka.“

„To je mi fuk, sakra. Musím ti vyprat.“

Vše bylo na hlasitý odposlech, takže spolužák div vše zase nerozsypal. Aneb moje zlatá máma. Nezajímá ji, že kopu hrob, ale to že bych neměla vypráno…

Naštěstí jsme vše zvládli. Nebožtíka jsme slušně uložili do krabice, nádobu poté v létě slepili.

Se spolužákem jsme domů dojeli hodně pozdě, ale zážitek to byl k nezaplacení.

Splnění mého životní snu…

P.S Druhé moje povolání, co jsem chtěla dělat, tak to bylo lovkyně tornád. Mám se asi začít bát?

Phajina
 --------------
Jmenuji se Pavlína Rozsypalová. Brzy mi bude 21 let. Bydlím ve větší vesnici blízko Znojma a na půl v Brně skrze školu. Vystudovala jsem gymnázium Dr. Karla Polesného ve Znojmě a nyní studuji v Brně Pedagogickou fakultu MU, aprobace zeměpis+dějepis (k tomu si ještě něco později přidám, ale bohužel, stále nevím, jaký obor). Mám jednoho bratra, který chodí teprve do třetí třídy. Také mám jednoho psa, dvě kočky se sedmi nohama (jedna má jen tři). Jinak jsem chovala mnoho zvířat – pět křečků, rybičky, králíky, morčata, pískomily, slepice (piplala jsem kuřátka) … Snažím se o pomoc zvířatům + se svým skromným studentským rozpočtem podporuji „útulek“ Dejte nám šanci. Jsem nezkrotná čtenářka sci-fi, fantasy a knižních románů s občasnou krizí, kdy knihu nechci vidět. To pak velmi ráda nahrazuji seriály, na které se dívám pořád a prokládajíc je filmy. Miluji americkou verzi, Kdo přežije a sama bych se jí nejraději zúčastnila (česká verze je příšerná). Jsem sběratelka mincí, bankovek a fotek. Ráda fotím a jsem focena. Také ráda cestuji, což doplňuji hrou geocaching. Miluji archeologii, kterou jsem si vyzkoušela a snad ještě jednou vyzkouším a také dělám průvodkyni v muzeu. Ráda zkouším nové věci. Mám panickou hrůzu z výšek, úzkých prostorů, samoty a tmy. Jsem temperamentní „malá“ holka, která si nenechá vše líbit. Sarkastická a ironická, což bohužel, někdy neovládám, ale také starostlivá.

6 komentářů:

  1. Tak tenhle článek se mi líbil opravdu hodně :) Sama jsem jako malá toužila být archeologožkou, než mi došlo, že to není jenom zkoumání kostí, lebek, hledání pokladů, ale i strašná námaha v podobě kopání. Koukám, že člověk musí mít fakt celkem fyzičku :D Omlouvám se, ale nevydržela jsem to a musela jsem se nahlas zasmát u té poznámky s taškou z Alberta... trochu morbidního humoru snad ale ještě nikdy nikoho nezabilo :)
    Fakt skvělý :)

    http://ohnempolibena.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musis mit fyzičku a kamarádit se s krumpáčem. Jinak je to ztracené. :D
      A snad nezabilo, ale řeknu.. někomu se u tohoto dělá blbě. :D

      Vymazat
  2. Tak tohle bylo skvělý! :D Docela jsem se zasmála u rozhovoru s tvojí mamkou. Má tohle tvoje dobrodružství nějaké pokračování? :D

    TheWayByA

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Má... :D byla jsem na praxi ještě dva týdny v létě, ale to jsem překreslovala hroby do pc (strašná zábava), pár práciček s evidencí, slepování nádobí a průvodcovala jsem. Mohla bych udělat článek na to muzeum a zábavné komenty lidí. :D

      Vymazat
  3. Tak tohle je parádní, i když docela morbidní. :D Ale člověk se musí umět zasmát nad vším no ne? Jinak kdysi jsem taky chtěla být archeolog hlavně kvůli dinosaurům, ale nějak mě to časem přešlo. Momentálně nevím, co se životem. :D

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to je dobrý příběh :D Já teda miluju Dinopark :D a tam je dětské pískoviště a když se prohrabeš do spodu, je tam jakoby kostra dinosaura, tak si tam vždycky takhle hraju jak malé dítě :D :D

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat