pondělí 30. července 2018

PÁJA A JEJÍ FOBIE

Moje fobie
Hostující článek

Mám tolik fobii, že bych je snad ani nespočítala – archnofobii, batofobii, homichlofobii…. Prostě jich je moc...

Mojí však největší fobií je akrofobie, tedy strach z výšek. Jako malá jsem lozila všude možně – na stromy, vyhlídky, lanovky… Byla jsem dokonce i na Eiffelovce, kde to asi začalo. Můj mozek si sepnul. POZOR! NEBEZPEČÍ! Dolů mě musela moje třídní učitelka (ano, byli jsme v Paříži ve 4. třídě) doslova odtáhnout. Byla jsem zelená a měla jsem z vyhlídky úplné nic.

Pár let po tomto zážitku jsem dokázala ještě nějak vylézt na vyhlídku, ale čím jsem starší, tím je to horší.

Jednou jsem lezla na Vlkovu věž ve Znojmě. Není až tak veliká +- 30 metrů. Nahoru to šlo v celku dobře. Byla jsem tam s přítelem a také mým mladším bratrem. Normálně jsem tam asi 10 minut chodila, bylo mi sice úzko, ale nějak jsem to rozdýchala, když v tu chvíli, ve špatný moment a ve špatném úhlu, jsem se podívala na dřevěnou podlahu a rázem jsem se držela železných mříží u oken a byl konec. Viděla jsem až dolů. Na zem! Minimálně 20 metrů. Přítel se ze začátku smál, ale poté ho smích přešel. Měla jsem takovou paniku, že mě nemohl dostat od těch mřížích, na kterých jsem doslova visela. Po dlouhém přesvědčování a příslibu horké čokolády, jsem udělala dva kroky se zavřenýma očima. Počítala jsem do sta a přítel mě vedl. Bráška (jelikož byl malý (měl asi 7let)) mi popisoval, jak krásně jde vidět dolů. První půlku schodů jsem šla přikrčená, zelená... druhou půlku jsem seběhla až na matičku Zem a div, že ji nezačala líbat.

Tím to ale neskončilo. Já miluji výhledy, a když jsem s našima byla na Landštejně, tak jsem si řekla, že bych mohla zvládnout vylézt na věž. Když se divám zpětně, tak to nebylo tak hrozné, jenže v půlce se mi můj mozek sekl, zapnulo varování a jela jsem na úsporný režim. Táta mě držel za ruku a nějak mě dotáhl nahoru, kde jsem si sedla a nechtěla se hnout (čtěte: hystericky plakala, že jsem totální kráva). V ten moment přišel úplně cizí pán a vrazil mi do ruky pití a jen rozkázal: „Pij.“ A já jak poslušná ovečka pila (byla to jen voda, ale upřímně, kdyby v tom něco bylo, bylo by mi to v tu chvíli fuk). Pomohlo to, vypila jsem celou flašku a mohla vstát a jakžtakž se mohla podívat na výhled – metr od zdi, která měla tak metr (ale co by kdyby se zrovna probořila). Dolů jsem opět šla v mrákotách, ale tímto pánovi moc děkuji. Pomáhá to aspoň trochu a v té chvílí to byla pomoc doslova z nebes.

Poslední zážitek, o který se s Vámi podělím se odehrál kousek od Lipna. Šli jsme s přítelem a jeho bratrem na nějakou skalní vyhlídku, kde je krásný výhled na balvanové moře (heč! Díky škole vám i přesně povím, jak vzniklo). Chtěla jsem udělat krásné fotky, takže jsem tam lozila po čtyřech a všichni se mi smáli, ale fotky mám! Je velká šance, že mě někde potkáte na vyhlídce přilepenou na zdi, jak se strachy nemohu pohnout. Je velká taky proto, že mě přítel nutí všude lozit a ono ho snad i baví se na mě poté dívat, jak trpím. Klidně na mě začněte mluvit, dost to pomáhá a já Vám budu vděčná.
 
Pája

3 komentáře:

  1. Já mám taky fobii z pavouku, ale neprojevuje se u mne v takové míře jako tvoje fobie z výšek. Ale zrovna to zjistit na Eiffelovce...

    OdpovědětVymazat
  2. Na výhliadkach a vežiach sa u mňa nič také neprejavuje, ale na rebríku to mám podobne. Netuším prečo. Vyleziem na ňom hocikde, ale zísť, to už ani za nič na svete 😥

    OdpovědětVymazat
  3. I have same phobia.
    http://bit.ly/2SA6Hco

    OdpovědětVymazat