pondělí 11. června 2018

MONIKA A FOBIE

Moje fobie

„Ťuk ťuk.“
„Kdo tam?“
„Filmový štáb s vaší další fobií, nacvičili jsme novou scénku, můžeme?“
„No, víte, teď se to úplně nehodí, přemýšlím teď o něčem jiném…“
„Takže prosím, klid na place, kamera, klapka, JEDEM!“ zahřmí mohutně človíček v mojí hlavě a mě se před očima spouští film, odvíjející se od toho, co momentálně řeším. 


Je libo oscarový film o tom, co všechno se stane, když se vzbudím uprostřed noci s pocitem žízně a bojím se jít po tmě do kuchyně, protože tam číhá minimálně zloděj/vrah/dějí se tam momentálně paranormální jevy a já bych nějakého démona vyrušila uprostřed abrakadabra (a co si budeme povídat, toho naštvat prostě nechceš, to známe z těch všech filmů a hororů, že)? 

Nebo ta humorná scenérie, kdy si jdu každý rok stejnou dobou zkoušet nové plavky a MUSÍM si nutně nějaké koupit, protože to nechávám zase na poslední chvíli a zatímco chodím s X - tým kusem do kabinky, všichni si mě divně prohlížejí a koukají na mě skrz prsty, ne – li si za rohem nešeptají, jak je to možné, že ona zkusí tolik plavek a neodnese si ani jedny, že se nestydí, nezná snad svou velikost, ba co víc, myslí si snad, že se do těch plavek velikosti M narve a nebude vypadat jako tuleň?… 

Dobrý film je i o tom, jak mi přítel / máma / bratr / rodina nezvedají telefon (protože jsou momentálně v práci/ na zahradě / za volantem) a mě už se honí před očima děsivé scénáře o tom, jaké poslední věty jsem jim řekla („Lásko, odpoledne ti zavolám a domluvíme se, co bude k večeři. / Čau brácho, nejedeš nakoupit? A koupil bys mi tam prosím šest rohlíků? / Ahoj mami, prosímtě, jak chutná ta pizza z Turba?), jak jsem je pořádně neobejmula, neřekla jsem jim, že je mám nejradši na celým širokým světě (ba co víc, že je fakt miluju!), dokonce někdy to zajde až tak daleko, že živě vidím, jak sedím doma na zemi a brečím nad jejich ztrátou a vším tím promrhaným časem v práci, kdy práce (nebo cokoliv jiného) byla prostě přednější.. 

Byť jsou mi moje fóbie neskutečným strašákem a občas mě i na chvilku paralyzují, o to větší úleva je to vždy, když zjistím, že je vše v pořádku. Že můžu v klidu v noci do kuchyně uhasit žízeň, protože mi tam nic nehrozí, že tam nepoletují předměty (a ani já nebudu lítat vzduchem) či snad tam zloděj nehledá peníze (které stejně nemáme), že když si zkouším už po 300x model jiných plavek a potupně jdu do kabinky, je to jen můj směšný pocit a nikoho jiného kromě mě to nezajímá (což je neuvěřitelně osvobozující pocit) a to nejdůležitější – že má rodina je v pořádku, že žijí, že tyhle moje bláboly nebyly posledními slovy a že s nimi mohu zajít po práci vychutnat kafe a dort. Moje fobie mě totiž nutí být vděčná i za malé radosti všedního dne a dělají mne lepším člověkem.

A tak v práci zahazuji přesně v 16:00 propisku od ruky a vydávám se vstříc své rodině a pohodě, na kterou se opravdu těším.

Protože tohle je život (a nic víc už nebude).

Monika
-------------------
Moje jméno je Monika, je mi skoro čtvrt století (ach bože!), jsem vystudovaná kosmetička, nicméně osud tomu chtěl tak, že momentálně již čtvrtým rokem pracuji jako referentka v kanceláři na Provozním oddělení Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Jsem kávomilec, specielně zatíženej na kávu Nespresso (již sedm let žiji se servisním technikem od Nespressa a trochu se to na mě podepsalo, hahah). Jsem taky „Běhna z Lomu“ – tři roky běhám (nebo se o to alespoň snažím) a překonávám sama sebe (nejen) v malé vesnici kousek od Mělníka, konkrétně Kly - Lom. Jsem kozoroh, tvrdá hlava se smyslem pro humor a ta, co miluje sarkasmus, přesto povahou spíše introvert a melancholik. Na prvním místě je má rodina. Od mala mě děda vedl k lásce ke knihám a psaní, za což jsem mu nesmírně vděčná – prej to máme v krvi, ale to už můžete posoudit sami.

6 komentářů:

  1. Máš velmi zajímavou fobii... 😄 Kdyby to byl film, určitě bych na něj šla!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé, moc děkuji! Jen nevím, jestli by to byl spíš horor story nebo komedie :D

      Vymazat
  2. To s oblíkáním mám take, ale většinou mi to do kabinky strka mamka.. a někdy ys stane.. že jak jsou fronty na kabinku, tak ji okupuji hodinu :D a pak si nic neodnesu.. :D je mi pak strašně trapne.. takze si vzdy nejaky kousek najdu :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já právě chodím po obchodech většinou sama, takže u mě je to i neverending story s oblékáním a svlékáním a zkoušením, zabere mi to tak dvakrát víc času, nedej bože abych byl s nějakým kouskem na vážkách :D

      Vymazat
  3. Je milé, akým spôsobom opisuješ svoje fóbie 😊 s takýmto prístupom máš vysoké šance sa ich zbaviť :) držím k tomu palce 😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji, snažila jsem se to trochu odlehčit. :) Doufám, že se toho brzy zbavím, případně že se to zlepší :D

      Vymazat